Poslední slovo

Posledního slova v těchto novinách využiju k osobnějšímu projevu než dosud. Konečně trochu střesu odpovědnost, kterou jsem si, možná přecenivě, pěstoval dvacet roků, a s údivem se zamýšlím do radostnějšího neznáma, co teď mám po sobě chtět.

Režim padl způsobem, jaký jsme mohli čekat ve snu: prostě ochrnul. Ovšem ztráty, i na lidech, přesně neznáme. Hrůzy, jichž jsme se museli bát, můžou přijít. Pořád je tu ozbrojená StB, ten úřad pro intriky proti obyvatelstvu, jehož se musí bát starý i nový Urbánek. Muž jménem Adamec mě nezklamal, včetně demise. Radostným zjevením jsou – pro svou vtipnou kázeň – studenti. Rehabilitovali se herci. Na starém místě se nově zachovali mnozí novináři, lidé z techniky a programu rozhlasu a televize. Pravilo se pořád, že opozice nemá program ani akční schopnost: obé ukázala, hned jak se prvně mohla sejít v Občanském fóru. Nevěřil jsem, že se dneška dožiju. Pocit vítězství, jaký vidím u mladých lidí, připomíná mi však psychický stav komunistů po volbách v květnu 1946. A o tom budu mluvit.