Společenstvo srpu a kladiva

Přesně před sto lety, 2. března 1919, byla v Moskvě založena Komunistická internacionála, zkráceně Kominterna. Měla vyvolat a řídit světovou revoluci, sloužila však spíše jako mezinárodní servisní organizace sovětské zahraniční politiky a megafon stalinské propagandy.

První šéf Kominterny Grigorij Zinovjev (zleva), tajemník její německé sekce Karl Radek a vůdce maďarských komunistů Béla Kun. Všechny nechal Stalin zlikvidovat na konci 30. let. FOTO ČTK

Když se 8. května 1943 dozvěděli přední funkcionáři Kominterny, že se ji Stalin rozhodl rozpustit, příliš neprotestovali. Jen československého komunistu Jana Švermu po přečtení návrhu „rozpouštěcí“ rezoluce podle vlastních slov zabolelo u srdce: „V Kominterně jsem vyrostl, celý můj život s ní byl spojen.“ Pak ale sebekriticky odehnal stín sentimentality: „Ale to jsou jen emoce…“ Podle historičky Brigitte Studerové u něj, stejně jako u drtivé většiny „kominterňáků“, převážila politická racionalita a lety vštípená poslušnost Stalinovi, jenž hrál v této mezinárodní komunistické církvi trojjedinou roli boha, syna i ducha svatého. Právě způsob, jakým byla Kominterna „ukončena“, podle historika Fridricha Firsova nejlépe vystihl její funkční podstatu: „Dlouho sloužila zájmům sovětské zahraniční politiky, a když se pro ni stala přítěží, Stalin se ji rozhodl zrušit.“